středa 30. října 2013

Jak Barney oslavil 5. narozeniny

Našemu Barneymu (Jack russell terrier) bylo 5 roků. Nějak moc rychle to uteklo od té doby, co jsme si ho jako uplně malinkýho drobečka, kterej se vešel na otevřenou dlaň, přivezli z Olomouce:). Vybrala jsem několik málo fotek z doby, kdy byl ještě takový malý roztomilý mimino:).






Oslavu narozenin si užil, od rána věděl, že je speciální den a že jsme na něj nějací hodnější a pozornější:). A náležitě si to užíval:). Byl prostě ten den středem pozornosti a líbilo se mu to. 

Většinou k narozeninám dostane nějakou dobrotu a hračku, tentokrát jsem si říkala, že když má ty půlkulatiny, že by si zasloužil dort:). Jenže Barney není zrovna jedlík a tak jsem musela zvolit dort, který mu bude i chutnat. Tak jsem si řekla jakýpak copak, bude tlačenkovej:D. Koupila jsem mu tlačenku, masové tyčinky jako svíčky a spokojenost byla veliká.







čtvrtek 24. října 2013

Cizrnová buchta - skvělý nápad, který mě absolutně uchvátil

Luštěniny mám opravdu ráda, ráda a často z nich vařím. I když cizrnu jsem objevila poměrně nedávno, od té doby jsem si jí zamilovala a hummus (viz můj blog) je u nás doma velmi oblíbený pokrm.

Nikdy mě ale nenapadlo, že se dají péct buchty a jiné dezerty z těsta z luštěnin. Když jsem narazila nedávno na internetu na recept na čokoládový dezert z cizrny, byla jsem ihned rozhodnutá, že to musím zkusit. Nahrála mi ta skutečnost, že jsme si akorát ten den přivezli domů novou troubu. Takže čím bych jí líp pokřtila, než tímhle skvěle vypadajícím dezertem?:)


Držela jsem se receptu téměř přesně, jen jsem místo kakaa přidala do těsta 90% čokoládu k té na vaření. Také se mi těsto zdálo trochu moc tekuté, možná jsem měla větší vejce, takže jsem ho zahustila nasekanými lískovými ořechy a rozinkami. Navrch jsem nasypala ještě slunečnicová semínka. Je možné použít i jiné ořechy, sušené plody, kokos, prostě co vás napadne:).


Buchta byla po upečení pěkně vláčná, i když je opravdu lepší, když se den dva uleží, např. v plastové uzavírací krabičce, ale to už je na každém, jak mu to chutná.


Pekla jsem jí od té doby ještě dvakrát a vždycky jsem se snažila dát ochutnat všem, kdo byli po ruce, s malou hádankou (z čeho to je?). Samozřejmě, ani já bych to nepoznala, nepoznal to nikdo, že je to z cizrny, ale je to opravdu recept, který je rychlý, jednoduchý, nezašpiníte moc nádobí a ještě budete opravdu originální:).

Tak se pochlubte, jestli jste to někdo zkusil.

pondělí 21. října 2013

Amsterdam - naše svatební mini-cesta a zážitky z ní

Od kamarádů jsme dostali jako svatební dar výlet do Amsterdamu - ubytování, letenky a kapesné. A navrch v originálním balení, opravdu nás to nadchlo:).


V Amsterdamu jsem nikdy nebyla, nedokázala jsem si pořádně představit, co mě čeká. Váša tam byl kdysi na několik hodin, takže stihl pár věcí vidět, ale těšili jsme se, že během těch pěti dní, které nás tam čekaly, budeme Amsterdam poznávat zevrubněji.

A protože jsme hrozně vděční všem za tenhle parádní dárek, rozhodla jsem se, že alespoň popíšu, jak jsme se měli, den po dni:).

1. den

Odlétali jsme v 17:00 z Prahy, takže jsme měli spoustu času se sbalit, odevzdat psa na hlídání, vlakem se přesunout do Prahy, to vše bez zbytečného stresu.
Letěli jsme s Easyjet, v Amsterdamu jsme přistáli v 18:35. Přímo na letišti jsme přesedli do jejich vlaku Sprinter a přejeli jsme o tři zastávky dál, na Amsterdam Centraal Station - hlavní vlakové nádraží kousek od centra města. Před nádražím jsme přesedli na tramvaj a dojeli na stanici Sarphatipark, odtud jsme to měli pár kroků do našeho ubytování.

Ubytování jsme měli zařízené přes Airbnb.com, stránky, kde lidi nabízejí své místnosti v bytu/byty/domy/houseboaty/v našem případě gardenhousy k dočasnému ubytování. Pan domácí se jmenoval Otto, napsala jsem mu předem, v kolik nás má asi čekat a taky čekal. Ukázal nám naše ubytování - gardenhouse (zahradní domek) na jejich zahradě. Procházelo se do něj přes jejich chodbu a pracovnu, vchod do domu byl na kód, který jsme od Otty dostali, takže pak už to bylo absolutně bez problémů kdykoliv přijít a odejít. Gardenhouse byl v podstatě jedna místnost s postelí, stolem, křeslem, knihovnou a skříní, k níž přiléhala malinká koupelna. Měli jsme tedy všechno, co jsme potřebovali, navíc tam byl i kávovar a rychlovarná konvice (+ čaj a káva k tomu) a lednice, takže snídat jsme mohli v klidu tam.


Po příjezdu jsme si odložili věci a vyrazili úplně hladoví ulovit něco k večeři. Neměli jsme tušení, kde je v okolí nějaká restaurace, ale usoudili jsme, že když se někam vydáme, určitě nějakou najdeme:). Vydali jsme se na jih, tedy směrem od centra, hospod jsme potkali několik a nakonec jsme usedli do sympatické malé restaurace Goos. Dali jsme si jejich hamburgery (já hovězí, Váša veggie - zeleninový) a byly oba skvělé. Obsluha sympatická, hezké posezení, prostě první večer opravdu paráda.

                                               
Taky jsme tam měli první zkušenost s jejich cenami - jsou extrémně vysoké...:)

  


2. den

Druhý den jsme vyrazili poznávat Amsterdam. Rozhodli jsme se, že nebudeme zatím využívat MHD, abychom se ve městě sami lépe zorientovali, že si ho projdeme pěšky. Vyrazili jsme ráno bez snídaně směrem na sever s plánem, že snídani si někde koupíme. 





Prošli jsme Sarphati parkem a za chvíli jsme se objevili uprostřed tržiště Albert Cuypmarkt. Je to ulice dlouhá asi 1km a plná stánků s ovocem, zeleninou, masem, rybami a mořskými plody, oblečením, cetkami, cyklistickými doplňky, prostě na co si vzpomenete, tu najdete. 






Je to přistěhovalecká čtvrť, takže jsou tu řecké olivy, albánské sýr, turecké potraviny,... Nás nadchla hlavně zelenina, ovoce a ryby - všechno krásně čerstvé, kdybychom měli kde vařit, asi to tam skoupíme:). Takhle jsme se pokochali a prošli marketem až na jeho konec, odkud jsme pokračovali opět na sever.


Prošli jsme kolem pivovaru Heineken (Heineken experience) a stále jsme se rozhlíželi po něčem k snědku. Nakonec se nám zalíbila malá kavárna, kde cedule lákaly na kontinentální snídani, takže jsme zapluli dovnitř. Byl to opravdu mini podnik, pár stolků, opravdu rodinné prostředí. Objednali jsme si jednou english breakfast (fazole, míchaná vejce, párečky, chléb) a jednou continental breakfast (šunka, sýr, máslo, džem, chléb) a k tomu kafe. Kafe nám servírka vařila u pultíku přímo vedle našeho stolku, nádobí potom předmývala v umyvadle, které stálo naproti a vkládala ho do myčky stojící vedle, což, jak jsme pochopili, byla i celá kuchyňka:). Snídaně byla vydatná a moc dobrá, s obsluhou jsme si hezky pokecali, dostali jsme tip, že ve vedlejší ulici se natáčí film, takže jsme se tam potom šli podívat.

Dál jsme pokračovali přes kanály na sever a kochali jsme se atmosférou města. Všude (a stále) jsou cyklisté, mají asi takovou nepsanou absolutní přednost, takže je třeba si opravdu dávat pozor kde jdete a nevstupovat jim pod kola. Stezky jsou všude, jsou širší než chodníky, jezdí po nich i mopedy a je opravdu nebezpečné se jim tam motat.



Po cestě jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat až k přístavišti, které je vedle vlakového nádraží. Prošli jsme kolem Opery a radnice a potom jsme přešli několik různých zvedacích mostků. Některé z nich vypadají opravdu zvláštně, ale opravdu jsou funkční, byli jsme svědky i jejich zvedání, když proplouvala větší loď. Cestou jsme také navštívili náš první coffeeshop.




Když jsme došli k přístavišti, otevřel se nám krásný pohled na technické muzeum Nemo, zelenou budovu tvaru lodní přídě s velikou vyhlídkovou terasou, na kterou jsme si poté vylezli (vstup je zdarma) a odtud jsme se kochaly výhledem na Amsterdam. Naproti přes vodu je námořní muzeum, u kterého kotví dvě repliky korábů. Od Nema jsme se šli podívat na kotviště velkých zaoceánských lodí, jedna tam zrovna stála a Vášu jsem odtud nemohla dostat:). 

Potom jsme se dostali do samého centra Amsterdamu, do vykřičené čtvrti. Red light district se vším, co může ve dne nabídnout jako na dlani. Všude jsou vysoké výlohy, v nichž jsou ženy různého věku, různého vzhledu, různého opotřebení, které svými tanečky a těly lákají zákazníky dovnitř. Ve dne je část výloh prázdná, večer to musí být zajímavější. Každopádně, já bych si o ně ani kolo.... Kromě nich tu lze potkat spousty sexshopů, lokálů, kde nabízí live sex show, ale taky muzeum sexu, muzeum konopí,... V Amsterdamu se nad tím nikdo nepozastavuje, kousek od Red light district leží nejstarší kostel ve městě - Oude kerk.

Red light districtem jsme docela rychle prošli, zato jsme se potom na delší dobu zastavili v coffeeshopu Bulldog - prvním a nejstarším coffeeshopu v Amstru, jehož majitelé se nemalým dílem zasadili o legalizaci marihuany. Takže jsme tam poseděli, zatímco Váša si to užíval, já jsem si stihla přečíst spoustu zajímavostí o kouření marihuany v Amsterdamu:). 









Zajímavé je, že nikde uvnitř se nesmí kouřit tabák. Takže ani marihuana smíchaná s tabákem moc ne, jen čistá tráva, to je zcela legální v coffeeshopech. Vzhledem k našim poměrům je to opravdu hodně zvláštní. Celkově i to, že jdete po ulici a neustále z někoho cítíte trávu, ale tam je to normální, legální a nikdo se ani neotočí:).




Po této kulturní zastávce jsme zamířili zase zpět na jih, ale ještě jsme stihli vidět náměstí Dam (kde bylo hrooozně moc lidí, takže rychlá otočka a pryč) a procházkou kolem Heineken Experience jsme se zase vraceli do našeho ubytování. Stavili jsme se ještě v jedné velmi příjemné hospůdce, kde jsme si dali pivo Amstel - dvojku asi za 3 E - a lovili jsme wifi, abychom mohli poslat nějaké pozdravy domů. Ještě jsme se stavili koupit něco k večeři a taky sixpack piv s sebou... Piva mají skvělá ale neuvěřitelně drahá, v supermarketech je to o něco lepší, ale i tak je vše prodáváno pouze v malých baleních a lepší je to vůbec nepřepočítávat na koruny. Nakonec jsme spíš jen testovali různé druhy, než že bychom pili, to bychom se nedoplatili.

 


Po příchodu do našeho gardenhouse jsme využili toho, že ještě bylo světlo a teplo a posadili jsme se s kafem a knihou do zahradních křesel a užívali si i téhle atmosféry Amstru až do setmění.








3. den

Celou noc lilo a ráno déšť neustával, takže jsme si přispali a potom už jsme smutně souhlasili s tím, že tedy vyrazíme ven s deštníky. Kolem desáté ale přestalo pršet a dokonce vykouklo sluníčko a nakonec z toho byl nejhezčí den v Amstru. Nasnídali jsme se na pokoji a vyrazili jsme k muzeím. Amsterdam má šikovně všechna nejdůležitější muzea seskupena na jednom velkém veřejném prostranství - Museumplein. Charakter budov té čtvrti se celkem odkláněl od klasické architektury, kterou jsme zatím v Amstru viděli a spíš nám to připomínalo londýnské příměstské domky a vily.

Na Museumplein je velký park s krátce střiženou trávou, kde se lidi povalují, mají pikniky, hrají fotbal atd. Na jedné straně je muzeum moderního umění, které vypadá jako velká vana - Stedeljik, na druhé straně je národní muzeum Rijksmuseum (takový menší Louvre). Obě jsou celkem nově otevřeny po rekonstrukci, byly zavřené 10 let. Před Rijksmuseem je také známý nápis I amsterdam, u kterého se všichni fotí (i my:)).

Na Museum plein jsme došli s plánem, že si koupíme dvoudenní Amsterdam card, na kterou jsou vstupy do muzeí (většiny) zdarma, stejně jako mhd a jedna projížďka lodí po kanálech. Sice to stálo asi 59 E, ale byli jsme rozhodnuti. To nám ale překazila nečekaná věc - nenašli jsme ani po hodině a půl bloumání a ptaní se a rad místních lidí Tourist information, kde se tato karta dá koupit. Vzhledem k tomu, že už bylo poledne a my jsme stále ještě bloumali, vzdali jsme nákup karty, řekli jsme si, že tentokrát neobejdeme muzea, ale stavíme se třeba jen do jednoho, které nás nejvíc zajímá (tentokrát Nemo) a zaplatíme si výlet lodí po kanálech, abychom se dozvěděli něco o městě z jiného úhlu pohledu.

A jelikož byla doba oběda, začali jsme pátrat po kibbelingu (smažené kousky ryby s hranolkami) - místní specialitě, kterou nám kamarád doporučoval se slovy, že je skvělá a že jí seženeme na každém rohu. Shodou okolností jsme byli v části města, kde byla jedna restaurace za druhou. Problém ale byl, že jsme nepotkali ŽÁDNOU Dutch hospodu či restauraci. Samé italské pizzerie, řecké speciálky, gyrosy, libanonské, indické, čínské, vietnamské restaurace, americké fastfoody,... ale nic holandského. Byli jsme z toho docela zoufalí, protože jsme opravdu nic nenašli, natož přímo kibbeling. A taky jsme byli hodně hladoví. Nakonec jsme při našem pátrání zase přešli přes celé centrum až téměř k přístavišti a sedli jsme si do jedné hospůdky, která nám připadala celkem ucházející. Dali jsme si pivko a snacky - Váša čedarové tyčky a já jejich specialitu - smažené kuličky s masem. To co nám donesli (za asi 15 E) nás opravdu překvapilo... pochopili jsme, že zásadní chyba byla objednávat ze snacků, protože to je jen tak k zakousnutí. Na ceně se to bohužel nedá moc poznat a tak jsme snědli, co nám donesli a smutně jsme koukali:)). 

Potom jsme došli k hlavnímu nádraží, koupili si lístky na vyhlídkovou plavbu po kanálech a vyjeli. Hodinu jsme projížděli městem a poslouchali výklad, který byl opravdu dost zajímavý. Amstr má tři hlavní kanály a potom spoustu malých, na ně navazujících. Jediný původní tok je zde řeka Amstel, jinak je vše uměle vybudované. Jeli jsme kolem domu Anny Frankové, nejvyššího kostela stojícího nedaleko něj, kolem krásných kavárniček, hospůdek, odpočívajících lidí na nábřeží, nakonec i obřího patrového parkoviště pro kola u nádraží. Bylo to opravdu moc pěkné, stojí to za to, když tam budete.

Po plavbě jsme se chtěli projít západní částí Amstru, protože tam jsme ještě nebyli. Narazili jsme na obchod se sýry, takže jsme si tam koupili kus sýra, bagetu a pěkně na nábřeží jsme vše snědli. Byl to asi nejlevnější a zároveň nejsytější pokrm :D. Potom jsme se pěšky vrátili k domu Anny Frankové, jen jsme si ho prohlédli zvenku a pokračovali jsme. Měli jsme totiž cíl, a tím byl Vondelpark. Největší park v Amstru a my jsme si nesli celý den na ramenou knihy jen proto, abychom si v něm mohli sednout a číst. A to se nám taky povedlo, strávili jsme tam nakonec skoro dvě hodiny, dokud se nám nesetmělo a bylo to opravdu parádní. 

A jedna zajímavost z Vondelparku - asi v 70. letech tam někdo vypustil pár papoušků, které už nechtěl. Čekal, že se jich zbaví. Jenže oni, oproti očekávání, se tam rozmnožili a postupně vytlačili ostatní ptactvo. A je jich tam opravdu hromada. Je to dost zvláštní, ale ačkoliv je v Amstru takové celkem chladnější počasí, papoušci tam v pohodě přežívají a množí se:). Takže když jdete po parku, přelítávají vám nad hlavami zelení papoušci, což je dost nezvyk, ale legrace:). 





4. den

Hned po snídani jsme vyrazili tentokrát za jasným cílem - navštívíme Nemo, jako to jedno vybrané muzeum, na které nám zbylo dost času. Opět jsme se hezky prošli, zablbli jsme se na kolotoči na dětském hřišti, pokochali se ranním pondělním Amstrem, kdy část lidí chvátala do práce a část už tam byla a proto město bylo o dost prázdnější a klidnější. Než jsme došli k Nemo, stavili jsme se ve Starbucks pro kafe (Hanka a Wasit). Bylo skvělé, ale trochu nám zhořklo, když jsme došli k muzeu a zjistili, že v pondělí mají zavřeno.


Nedalo se nic dělat, museli jsme změnit plány. A protože jsme byli bez nápadu, zamířili jsme zase do Red light district, courali jsme uličkama a kochali se atmosférou města. Samozřejmě se už zase přiblížil čas oběda, taková každodenní malá noční můra, museli jsme najít něco k snědku:D. Nechci, aby to vypadalo, že se v Amstru nedá najíst. Naopak, je tam tolik možností, že jsme si nemohli vybrat. Tentokrát jsme ale vybrali moc dobře, usadili jsme se v restauraci, která sice vypadala nóbl, ale ceny měla normální, a konečně jsme se hezky najedli.

Když jsme odešli z restaurace, poznali jsme i deštivý Amsterdam na vlastní kůži. Rozpršelo se a nechtělo přestat, takže jsme se pomalu courali městem, nakoupili dárečky domů, hodili pohledy.





5. den

Ráno jsme si sbalili kufr a chystali jsme se vyrazit i s ním do města. Pan domácí nám ale nabídl, že si ho ještě můžeme nechat u něj a potom se pro něj vrátit. Byli jsme rádi, že se s ním nemusíme tahat a vyrazili jsme ještě na trhy Albert cuypmarkt s posledními eury v kapse:). A co čert nechtěl, objevili jsme kibbeling!!!. Měli jsme ho samozřejmě za zadkem, v lahůdkářství u těch trhů. jenže bohužel asi bylo zavřené přes víkend a potom i v pondělí, a tak jsme na něj narazili až v den odjezdu. Koupili jsme si teda kibbeling, který jsme museli ochutnat a ještě obalované mušle. Jejich specialitou je v podstatě vše smažené s hranolkami a majonézou/ tatarkou. Tlustí nejsou, nevím jak to dělají:). No, jídlo bylo skvělé, ale tohle snídat, na to nejsem moc zvyklá:D.

 





Po projití trhů jsme se vrátili pro kufr a zamířili pěšky na nádraží. Měli jsme ještě hodně času, ale rozpršelo se a bylo opravdu hodně sychravo, takže jsme zalezli zase do Starbucks, kde jsme dočetli knihy, vypili kafe a odtud jsme potom zamířili na nádraží, na letiště a domů.

Amsterdam je krásný! Chtěla bych ho někdy zažít i na jaře, musí to být krása. Užili jsme si to naplno a ještě jednou za ten dárek moc a moc děkujeme!!

pondělí 30. září 2013

Houby kam se podíváš. A co s nimi?

Podzim je tu a už to asi neukecáme... Podzim nemám ráda, protože začíná zima, musím opět vrstvit oblečení, začít pomalu topit, tma je už brzy, atd. Jedno velké pozitivum začínajícího podzimu z mého pohledu je ale to, že rostou houby. 

Baví mě jet do lesa, sbírat houby, užívat si ten klid a mír. A teď se opravdu urodilo hub hodně, takže jsme nezaváhali a nasbírali si. Dva víkendy po sobě jsme byli na dosah lesa, takže jsme toho řádně využili. Nejdřív jsme byli v Orlických horách, kde nám celý víkend lilo, ale i tak jsme šli sbírat. Houby jsme našli, ale sbírat a potom čistit mokré houby není úplně největší zábava:). Další víkend jsme byli s kamarády na Vysočině, na Svratouchu, kde rostou houby téměř vždy, a když rostou, tak hodně. A nebylo tomu jinak. Neměli jsme moc času chodit po lese, ale když jsme se tam jen prošli cestou na hru a potom zpět, mohli jsme hříbky sbírat kosou. Potom už jsme museli přestat koukat kolem sebe, protože jsme je neměli kam dávat - plnej koš, plná taška, skoro i plný kapsy:).


Po houbaření přichází zasloužený trest - čištění a zpracování hub:). Ideální, když přijedete z alkoholického víkendu, vyházíte tašky plné mokrého a zabláceného oblečení a strávíte romantický večer (a noc) čištěním a krájením hub. Tohle vážně nemusím, ale nedá se tomu vyhnout, pokud to nechci zase hnedka otočit do popelnice. Pořád mě asi ale víc baví to sbírání, proto tohle jsem ochotná přežít. Je ale pravda, že když jsme takhle strávili dvě neděle po sobě, oba jsme se s Vaškem zařekli, že není třeba sbírat houby každý víkend:)).

Musela jsem ale vymyslet, co s těmi houbami udělám. Sušené doma ještě mám, zamrazit se mi to všechno nechtělo, protože jsem chtěla udělat i nějaké pokrmy z čerstvých hub. Nakonec to dopadlo tak, že jsem toho udělala hromadu, jedli jsme to dva týdny a Váša řekl, že už asi houby nějakou dobu jíst nebude:D. Takže pro inspiraci jen ve stručnosti napíšu, co všechno jsme z hub vyráběli:).

Houbová omáčka
Recept mám od mamky a je to nejlepší houbová omáčka, kterou jsem kdy jedla, tu bych vážně asi mohla jíst každou chvíli. Udělá se základ na omáčku s cibulí (máslo + cibule + mouka v hrnci), potom se to zředí vodou, přidá se bujon (houbový nebo zeleninový), osolí se, opepří a nechá se povařit. Vedle si v hrnci uvařím houby s kmínem, potom je přidám slité do omáčky a vařím společně. Ředím to mlékem, ale lze i vodou/vývarem. Dochutím - sůl, pepř, tymián. Nakonec to zalévám šlehačkou nebo smetanou na zahuštění a hlavně na skvělou smetanovou chuť.

Smaženice
Klasika, nejlepší když jsou houby čerstvé. Na cibulce osmahnout houby, přidat vejce, dochutit. Nejlepší je s topinkama.

Houbové italské rizoto
Dělám ho podle Itala - http://www.sitalemvkuchyni.cz/recept/Risotto-con-funghi. Buď si ho dáváme jen samotné třeba se salátem a nebo jako přílohu. Dávala jsem ho jako přílohu ke kuřecímu plátku/rybě caprese (se sušenými rajčaty a mozzarelou).

Bramboračka
Uvařím si v hrnci brambory nakrájené na malé kostičky s kmínem a solí. Potom k nim přidávám zeleninu (dávám většinou jen mrkev,brokolici, celer nemusím) nakrájenou na menší kousky, když je třeba, dochutím bujonem, přidám povařené houby, nakrájenou chilli papričku (aby byla pikantní, není nutné), dochutím majoránkou, solí, pepřem, drceným česnekem, lze ředit - zjemnit - mlékem.

Houbové bramboráky
To byl spontánní nápad, který jsem si ani nehledala v žádné kuchařce, prostě jsem do těsta na bramboráky namíchala předvařené houby. A bylo to opravdu mooooc dobré!


Obalované kloboučky v pivním těstě
Nechtěl se mi dělat trojobal, takže jsem obalila spařené kloboučky hříbků v hladké mouce a potom v těstíčku z mouky, piva a vejce + koření. Smažila jsem je a podávala s vařenými bramborami. Chutnalo mi to opravdu víc než klasický trojobal.

Zbytek hub (a že jich nezbylo málo) jsem povařila, slila a zamrazila. Na houby letos ještě určitě vyrazíme a uděláme si zase nějaké chutné pokrmy, ale je asi pochopitelné, že vzhledem k tomu, že jsme dva týdny žili v podstatě jen na pokrmech uvedených výše, chceme se chvíli radovat z jiných pochutin:D.

Každopádně mám ale ještě chuť vyzkoušet nějaká nová jídla, takže když k tomu dojde, podělím se o recept.

úterý 3. září 2013

Pořádná domácí nakládačka

Nakládané hermelíny

Už dlouho jsem se na to chystala, ale teď jsem se konečně odhodlala a naložila jsem svoje první hermelíny. Nepopírám, že mi dost pomohlo malé popostrčení v podobě balení hermelínů na nakládání, které jsem dostala k svátku. Ideální nádobu (od velkých oliv) jsem už doma měla, takže chybělo jen dojet na zahradu otrhat něco málo chilli papriček:).

Pročetla jsem spoustu návodů a nakonec jsem usoudila, že je to v podstatě na každém, jak si to naložit, každému chutná něco jiného. 

Já jsem zvolila pro začátek variantu - cibule, česnek, hoodně chilli, barevný pepř a použila jsem i směs koření, která byla součástí balení. Ještě jsem přidávala trochu červené papriky, bazalku a rozmarýn.

                                      

A postup? Jednoduchý, jak jinak;), každý hermelín jsem přepůlila, dovnitř jsem natřela olej smíchaný s kořením, nakladla dovnitř na plátky nakrájený česnek, na kolečka nakrájenou cibuli, bazalku, nakrájenou chilli papričku a nacpala jsem to do sklenice, mezi jednotlivé hermelíny jsem plnila to samé a takhle jsem udělala postupně všech 5. Nakonec jsem to až po vrch sklenice zalila olejem a dala do lednice zrát. 

                                       
       
Pikantní ochucený olej

Přivezla jsem si z dovolené krásnou lahev od brandy, kterou jsme tam vypili, a to s jasným plánem. Rozhodla jsem se, že část své úrody chilli papriček využiju na vyrobení ochuceného oleje.

Koupila jsem si dobrý olivový olej, do lahve od brandy jsem naházela několik stroužků oloupaného česneku, několik celých malých chilli papriček, jednu velkou nakrájenou, snítky rozmarýnu, kuličky barevného pepře a vše jsem zalila olejem. Ačkoliv jsem četla, že lepší je olej i s dalším obsahem ohřát, aby se uvolnily všechny chutě do oleje, ale rozhodla jsem se, že nejdřív to zkusím takhle čerstvé, protože mě vážně zajímá, jak moc to ten olej ochutí.

                                      
      
Nechávám zrát všechny výtvory a potom poreferuju.

Rozlučková večeře pro ségru

Ségra ve čtvrtek odjíždí na minimálně 8 měsíců do Austrálie. Nejspíš se tam ale bude chtít zdržet dýl a já se tam nejspíš nepodívám (pokud nezměním přesvědčení a nezačnu šlapat).

Takže jsem jí chtěla ještě před odjezdem udělat dobrou večeři. Ne českou klasiku, protože stejně nic takovýho pořádně doma nejíme, protože jí tím určitě budou před odjezdem zásobit všechny babičky a tetičky a postarají se o to, aby ségra odjela jako pořádnej knédl:).

Takže já jsem se rozhodla pro něco rychlého, co stihnu spíchnout po příchodu z práce, něco co třeba ještě nejedla a něco, co si u protinožců hned tak nedá... i když kdo ví, třeba právě tohle si tam dá na každém rohu:-).

Jelikož se mi doma na zahradě podařilo vypěstovat krásnou dýni hokaido, polévka byla předem jasná.


Dýňová polévka

Ingredience:
- dýně hokaido
- cibule
- 2 stroužky česneku
- smetana
- kousek másla
- kari
- sůl, pepř
- třtinový cukr
- chilli paprička
- zeleninový vývar

Je to jednoduché jako facka. Tuhle polívku jsem nikdy předtím nevařila, ale není se fakt čeho bát.

Nejvíc času mi zabralo porcování a loupání dýně. Ten postup musím asi zlepšit. Dýni rozřízneme, oloupeme, vydlabeme a nakrájíme na kostky. Vedle v hrnci si uvaříme zeleninový vývar.


Na začátku necháme v hrnci na másle změknout cibuli a česnek pokrájené na jemno a přihodíme i kousek nakrájené chilli papričky (dle chuti). Potom přihodíme dýni, necháme chvíli osmahnout, zasypeme kari kořením a zalijeme vývarem.

Necháme vařit do změknutí dýně, potom osolíme, opepříme, vlijeme smetanu, necháme přejít varem, vypneme vařič a polévku rozmixujeme ponorným mixérem. A je hotovo:). Jen jsem si nějak zapomněla vyfotit finální produkt:-D snědli jsme to dřív než jsem to stihla... byla moooc dobrá.

Kuřecí prsa plněná sušenými rajčaty a mozzarellou

Ingredience:
- kuřecí prsa (1 malé na člověka)
- nakládaná sušená rajčata
- bazalka
- mozzarella
- pepř
- olivový olej

Inspirovala jsem se podle receptu na apetitonline.cz, je to rychlé, jednoduché, vyžaduje to minimální přípravu.

Kuřecí prsa nařežeme v půlce tak, aby se dala plnit. Nakrájíme na plátky mozzarellu, tu do nich naplníme, přidáme nakládaná sušená rajčata, navrch ještě lístek bazalky a pomocí párátek spojíme. Prsa z vrchu okořeníme, já jsem dávala jen pepř, ale lze asi podle chuti dát cokoliv.


Na pánvi rozehřejeme olej, prsa necháme na pánvi zatáhnout, z každé strany asi 3 minuty. Potom je přesuneme do trouby/remosky a upečeme. Jako přílohu jsem zvolila kuskus. Chutnalo nám, spokojenost, takže to taky zkuste:).

Zhodnotila bych to tak, že se mi večeře na rozloučenou povedla, musím se pochválit (doufám, že ségra to nechválila jen ze slušnosti). Určitě si tyhle jídla ráda brzy zopakuji. K večeři jsme nakonec ve třech vypili skoro 2 litry burčáku, ten si ségra v Austrálii asi taky jen tak nedá:).


We run Prague 2013 a naše zážitky z něj

Letos se konal 3. ročník pražského běhu sponzorovaného firmou Nike - We run Prague 2013. Já i Váša jsme absolvovali zatím všechny ročníky a tak můžeme srovnávat.


Tentokrát nás bylo oproti loňské účasti z řad kamarádů poměrně málo. Byli jsme 4 stateční - já, Váša, Máří a Barča. Zbytek prostě vyměkl:). S heslem, které čerpá částečně z naší pardubické oblíbené Vypsané Fixy - SAN PIEGO RUNS - a které se s námi veze už ty tři roky, co tenhle závod běháme.
San Piego runs

Start byl letos posunut až na 16:00, změna oproti minulým ročníkům, kdy se vybíhalo v pravé poledne.Takže jsme po poledni vyrazili vlakem z Pardubic do Prahy v naší celé sestavě. Měli jsme velké cíle, počasí se zdálo být parádní.

Do areálu Žlutých lázní, odkud se startovalo a kde bylo veškeré zázemí pro běžce, jsme dorazili asi ve dvě hodiny odpoledne. Sluníčko celkem pražilo, takže jsme pili a snažili se najít stín. Po převlečení v šatnách jsme si poprvé za ty tři ročníky taky užili trochu doprovodného programu - vyvalili jsme se na trávník po vzoru dalších běžců a pozorovali parádní představení akrobatické skupiny LA PUTYKA. Potom jsme si trochu zacvičili při organizované rozcvičce hodinu před výběhem a následně jsme si šli vystát asi půlhodinovou frontu na úschovnu věcí.



Fronty se vzhledem asi k 10.000 účastníkům tvořili všude a bylo to spíš přesouvání z jedné do druhé, závisle na tom, kam jsme chtěli zrovna dojít. Pravdou je, že to ale bylo vše dobře organizované, ačkoliv to na mě působilo tak, že ve srovnání s loňským ročníkem organizátoři trochu zlenivěli. Loni se to povedlo, napravili si reputaci po prvním ročníku, takže o co jde, že... Ale pořád na naší straně převládala spokojenost.

We run Prague je v mých očích takovým svátkem běžců všech kategorií, ale hlavně těch amatérských. Může se přihlásit kdokoliv, nemusí mít strach, že bude dobíhat do prázdného prostoru cíle a že kolem trati bude vylidněno. Je to skvělá motivace, příležitost k poznání velké spousty běžců všech možných kategorií. Pro mě to osobně před třemi lety byl takový start, moje první desítka (vím, že by to tak být nemělo:D), přes šílené vedro jsem to zvládla a to mi dodalo sílu a odhodlání trénovat víc a líp a běhat dál. Nevím, jestli to tak má každý běžec, ale já potřebuju trochu motivace průběžně doplňovat a akce tohoto typu jsou přesně tím, co mě nabije.

Naše hvězdná sestava před vyběhnutím

A teď k samotnému průběhu závodu mýma očima:). Naše skupina se rozdělila na začátku na dámskou a pánskou sekci - Vašek odešel o několik sektorů před nás, my jsme zůstaly na začátku sektoru 55-60min. Všichni jsme si plánovali lámat osobní rekordy, samozřejmě:). Což se nakonec ukázalo jako trochu přebytek sebevědomí vzhledem k naší kondici a podmínkám:).

Závod startovala Paula Radcliff, Bára Špotáková a Víťa Veselý, takže ta euforie na začátku, když jsme se asi po 6 minutách ve startovním poli propracovali pod samotnou startovní bránu a zamávali jsme si s těmito sportovci, byla obrovská. A potom už běžet. Bohužel hlavně na začátku je to spíš boj se všemi okolo, jak předběhnout ten lidský špunt, který se neustále tvoří tím, jak se sbíhají rychlejší a pomalejší běžci. Když to někdo na začátku přepálí a nedejbože už na druhém kiláku z ničeho nic zastaví, je to dost o život. Takže první dva tři kilometry jsou opravdu spíš o obíhání, vyhýbání se ostatním, zatímco vás samozřejmě předbíhají ti rychlejší zezadu.

Na začátku jsme se snažily držet se pohromadě všechny tři, ale to se vedlo asi jen několik stovek metrů, protože potom nám Máří nenávratně zmizela při kličkování mezi soupeři. My jsme se s Barčou snažily držet mírnější tempo, abychom to nepřepálily. Běžely jsme spolu a dařilo se nám sebe držet. Minulý rok jsme spolu zaběhly celou trať a cílem jsme proběhly společně, letos to vypadalo, že se to bude opakovat.

Na čtvrtém kilometru jsme začali zabíhat z nábřeží do centra města, kde na nás čekaly kočičí hlavy. Sice nebylo mokro a tak neklouzaly, ale stejně to chce dost ostražitosti, abyste na nich nezakopli, a po chvíli z toho celkem bolí nohy. V Lazarské jsem na Barče viděla, že má asi menší krizi, tak jsem se snažila nás táhnout. Za chvíli jsme se na Václaváku občerstvily a pokračovaly jsme dál. Na Příkopech jsem viděla saniťáky nakládat odpadnuvšího běžce a docela jsem se divila, že odpadl takhle brzy. To je ale asi hned.

Po proběhnutí Staromákem jsme se pomalu dostaly kolem Karlova mostu zpět na nábřeží, kde jsme nejdřív běžely po vršku a potom nás to svedlo dolů na náplavku. Tak přišla druhá občerstvovačka a moje krize, bylo to kolem osmého kilometru a já jsem cítila, že pomalu odpadám. Jak jsem se ještě před dvěma kilometry cítila svěží, tak teď mi začaly tuhnout nohy a cítila jsem silné nutkání zpomalit nebo chvíli jít. Věděla jsem ale, že bych tak asi ztratila Barču, která už zase byla úplně svěží a teď táhla ona mě. Tak jsem se jí nepustila a běžela jsem celou náplavku díky ní. Jakmile jsme vyběhly nahoru a proběhly jsme tunelem pod Vyšehradem, vykoukla na nás cedule s nápisem "9km", pod kterou saniťáci nakládali další běžkyni (bylo mi jí líto, už jen kilák do konce), což mě dost nakoplo a chtěla jsem být už co nejdřív v cíli. Takže jsem natáhla krok a Barča se mě držela... na svůj vkus a tempo jsem běžela vážně rychle, co nejrychleji to šlo. Barča se mě držela, takže jsem se nebála i zrychlit (pozor, aby to nevypadalo, že jsme sprintovaly, tomu jsme se ani neblížily:)).

Jak jsem byla natěšená na cíl a na to, že už ho uvidím, a stále jsem proto zrychlovala, popadla mě panika, že to nezvládnu udýchat. Plíce už mě pálily, nohy začínaly být unavené.. Začala jsem si říkat, že to teda bude ostuda, když to do cíle budu muset dojít:D. Ale snažily jsme se s Barčou hecovat, chvíli byla ona přede mnou, chvíli já před ní, najednou byl cíl na dohled a nastal poslední problém - lidský špunt. Asi bylo víc běžců, kteří to museli do cíle dojít a před samotným cílem jich před námi najednou byla celá hradba. Vzhledem k tomu, že jsem byla rozběhnutá, zkusila jsem je začit nějak proskakovat a zadařilo se... Lekla jsem se, že jsem ztratila Barču, ale naštěstí i ona je bojovnice a rozhodně nezůstala pozadu, když jsem se otočila, byla vedle mě:).

A dopadlo to tak, jak se dalo čekat - doběhly jsme do cíle spolu v úplně stejném čase. Na to, že spolu netrénujeme, máme opravdu stejné tempo, což je skvělé:).

V cíli jsem se dívala na čas, který jsem si měřila telefonem, a vypadalo to, že jsme se oproti loňsku docela zhoršily. Neměla jsem ale ještě oficiální čas, takže jsme si šly vzít pití, sušenky, banány, a odebraly jsme se pomalu na místo srazu se zbytkem skupiny.

Naše hvězdná sestava po doběhnutí:)

Když jsme se po delším čekání všichni sešli (Váša čekal u jiného stromu:)), tak nám přišly oficiální výsledky - všichni jsme si pohoršili oproti loňsku, ale nijak dramaticky. My jsme s Barčou měly čas 1:01:45, o půl minuty horší než vloni.

Společně jsme ale vyhodnotili, že lepší bychom asi ten den nebyli. Trénink přes léto nebyl kdovíjaký, bylo vedro, hodně lidí na trati, což vyžadovalo neustálé kličkování, delší zastavení na občerstvovačce, atd. Akce to byla ale opravdu povedená (až možná na nekonečně dlouhou frontu čekající na vydání věcí z úschovny po závodě) a já se vážně těším na příští ročník!